Chlapi se za mnou otáčeli a ženy na mě vrhaly závistivé pohledy. Podívala jsem se na barmana a povídala jsem mu: „Sex on the beach.“
Tak takhle přesně by moje dovolená u moře neprobíhala. Běhala bych po pláži zabalená v ručníku, našlapovala tak, aby se ani zrnko písku nepohnulo, a u baru bych si objednala maximálně vodu bez bublinek. Jo, a bez ledu. Třetí den bych naštěstí dostala alergii na sluníčko, i když bych se předchozí dva dny mazala poctivě dětskou 50+, a aspoň by se vyřešila moje fobie z toho chodit v plavkách na veřejnosti.
A tak když mi kamarádka řekla, že pojedeme k moři, začala jsem mít úzkostné ataky a před očima se mi odehrály ty nejhorší scénáře. Pomalu jsem si začala uvědomovat několik podstatných faktů, jakože jsem se neřídila heslem v zimě se hubne do plavek a zůstala jsem jen u celosezónního běhu na tramvaj. A taky mi došlo, že si budu muset jít koupit plavky. Ne, že bych se do toho pouštěla dobrovolně, doma jsem měla jedny z podzimního výprodeje, čtyři roky staré. Vešla jsem se do nich, a to mně stačilo. Ale mojí kamarádce ne.
Po jejím kritickém pohledu, jsem nevěděla, jestli se mnou vůbec někam pojede. To, že moje postava se ani trochu nepodobala slečnám bikini fitness a ani modelkám Victoria Secret, jsem věděla celkem dlouho, ale z jejího pohledu jsem vyčetla, že když už já vypadám strašně, tak aspoň plavky bych mohla mít jako Pamela Anderson z Pobřežní hlídky.
To, že moje plavky neodpovídaly dnešní módě, jsem si všimla hned při vstupu do prvního obchodu. Horní díly plavek připomínaly koňské klapky na oči, ale zjevně se jednalo o model pro poníky. Spodní díly, které byly o velikosti mé dlaně, ve mně vzbuzovaly otázku, jestli nejsem v dětském oddělení, ale bohužel nebyla jsem. Otočila jsem se na druhou stranu a nadšeně jsem se vrhla mezi pánské modely, kde aspoň cena odpovídala použité ploše materiálu. Vytáhla jsem parádní námořnický kousek, a to už ke mně doskotačila prodavačka, které jsem odezírala ze rtů, neboť její botoxové rty znemožňovaly artikulaci. „Ty se přítelovi budou určitě líbit,“ pronesla. „Ty nejsou pro přítele, ale pro mě,“odpověděla jsem jí. Tady ani botox nezamaskoval, že jí ztuhl úsměv. Zaplatila jsem a odešla.
Po příchodu domů jsem tušila, že moje plavková sezóna (snad naštěstí) skončila a že si na dovolenou můžu nechat zajít chuť, naznačovala to totiž velká louže v kuchyni, která se rozprostírala kolem ledničky. A tak jsem si aspoň na chvíli nandala svoje nové plavky, nohy jsem si máchala v louži vody a představovala jsem si za tlumeného zvuku pračky, že jsem u moře. Vzala jsem si lžíci a pustila se do roztékající se zmrzliny, přece to kilo nenechám zkazit. Škoda, že jsem si neudělala selfíčko. Mohla bych to sdílet na Instagramu #kmoriazzarok #letostloustnudoplavek.
