Letos tloustnu do plavek
Tak takhle přesně by moje dovolená u moře neprobíhala. Běhala bych po pláži zabalená v ručníku, našlapovala tak, aby se ani zrnko písku nepohnulo, a u baru bych si objednala maximálně vodu bez bublinek. Jo, a bez ledu. Třetí den bych naštěstí dostala alergii na sluníčko, i když bych se předchozí dva dny mazala poctivě dětskou 50+, a aspoň by se vyřešila moje fobie z toho chodit v plavkách na veřejnosti.
A tak když mi kamarádka řekla, že pojedeme k moři, začala jsem mít úzkostné ataky a před očima se mi odehrály ty nejhorší scénáře. Pomalu jsem si začala uvědomovat několik podstatných faktů, jakože jsem se neřídila heslem v zimě se hubne do plavek a zůstala jsem jen u celosezónního běhu na tramvaj. A taky mi došlo, že si budu muset jít koupit plavky. Ne, že bych se do toho pouštěla dobrovolně, doma jsem měla jedny z podzimního výprodeje, čtyři roky staré. Vešla jsem se do nich, a to mně stačilo. Ale mojí kamarádce ne.
Po jejím kritickém pohledu, jsem nevěděla, jestli se mnou vůbec někam pojede. To, že moje postava se ani trochu nepodobala slečnám bikini fitness a ani modelkám Victoria Secret, jsem věděla celkem dlouho, ale z jejího pohledu jsem vyčetla, že když už já vypadám strašně, tak aspoň plavky bych mohla mít jako Pamela Anderson z Pobřežní hlídky.
To, že moje plavky neodpovídaly dnešní módě, jsem si všimla hned při vstupu do prvního obchodu. Horní díly plavek připomínaly koňské klapky na oči, ale zjevně se jednalo o model pro poníky. Spodní díly, které byly o velikosti mé dlaně, ve mně vzbuzovaly otázku, jestli nejsem v dětském oddělení, ale bohužel nebyla jsem. Otočila jsem se na druhou stranu a nadšeně jsem se vrhla mezi pánské modely, kde aspoň cena odpovídala použité ploše materiálu. Vytáhla jsem parádní námořnický kousek, a to už ke mně doskotačila prodavačka, které jsem odezírala ze rtů, neboť její botoxové rty znemožňovaly artikulaci. „Ty se přítelovi budou určitě líbit,“ pronesla. „Ty nejsou pro přítele, ale pro mě,“odpověděla jsem jí. Tady ani botox nezamaskoval, že jí ztuhl úsměv. Zaplatila jsem a odešla.
Po příchodu domů jsem tušila, že moje plavková sezóna (snad naštěstí) skončila a že si na dovolenou můžu nechat zajít chuť, naznačovala to totiž velká louže v kuchyni, která se rozprostírala kolem ledničky. A tak jsem si aspoň na chvíli nandala svoje nové plavky, nohy jsem si máchala v louži vody a představovala jsem si za tlumeného zvuku pračky, že jsem u moře. Vzala jsem si lžíci a pustila se do roztékající se zmrzliny, přece to kilo nenechám zkazit. Škoda, že jsem si neudělala selfíčko. Mohla bych to sdílet na Instagramu #kmoriazzarok #letostloustnudoplavek.
Anna Řibřidová
Tichá přání
Měl jsem jich hodně. Každou chvílí nějaké. I teď jsem měl jedno tiché přání. Ale když jsem ho šeptal větru, odnesl ho, a proto se asi nikdy nesplnilo. Nebo se možná splnilo tam, kam ho vítr odfoukl.
Anna Řibřidová
Jedna za život
Podělal jsem to. Podělal jsem toho v životě hodně a hodněkrát. Ale nic jsem nikdy nepodělal tak, jako to před 10 lety... Myslel jsem si tehdy, že se všechno změní, ale nezměnilo se vůbec nic. Proč taky?
Anna Řibřidová
Kdybych víc četl, mohlo to dopadnout jinak...
Kulíšek už dávno nebyl žádný Kulíšek, ale pořádný Kulich. A připomínal něco mezi čivavou, huskym a labradorem. Původně to měl být, jak by řekl Srstka, roztomilý kříženeček, který se hodí i do paneláčku a moc rád si hraje s dětmi.
Anna Řibřidová
Jak jsem se zase neseznámila
S přibývajícím věkem a dalšími fyzikálními veličinami jsem si uvědomila spoustu věcí. Třeba, že moje celulitida se mě drží jako klíště, ale zato chlapi, které potkám, v mém životě vydrží dlouho jako jepice.
Anna Řibřidová
Je to kampaň
Obchodní domy již vyvěšují vánoční koule, kampaně se předhánějí, která bude lepší a trhovci postávají u stánků, kde prodávají stále trdelník se zmrzlinou, a diví se, že ho nikdo nekupuje, lidé čekají na svařák. Já čekám na chlapa.
Anna Řibřidová
Impresionistka
Pomalu pohupovala nohama nad řekou, která poklidně proplouvala mezi chaosem města. Občas se přiblížily labutě a občas se vedle nich usadil racek. Jeho křídla klouzala vzduchem a pak měkce dosedl na chodník.
Anna Řibřidová
Nesmrtelný IT
V některých životních chvílích si skutečně říkám, k čemu mi je můj vysokoškolský titul. Jaká je jeho hodnota? Zajistí mi světlou budoucnost? Krásnějšího manžela? Lepší byt? Porsche?
Anna Řibřidová
Ekolog a podprsenka
Jsem Karel a je mi 30 let. Odpad třídím již od svých patnácti. O víkendech chodím sbírat poházené odpadky do lesa. Nejraději trávím čas přerýváním kompostu, jsem vegan a jsem ekolog. Na nákupy používám látkovou tašku.
Anna Řibřidová
Malá kočička
Stresem z povinné maturity z matematiky trpí dnes již děti na základní škole. Při tom k tomu nemají žádný opodstatněný důvod. Povinnou maturitu z češtiny udělali také téměř všichni a přitom, kdo dneska umí česky?
Anna Řibřidová
Láska prochází žaludkem
Investovat do budoucnosti se jednoznačně vyplatí. Životní pojištění. Spořící účet. Akcie. Státní dluhopisy. Sbírka mincí. Vždy jde o kvalitu a ne o kvantitu.
Anna Řibřidová
Playmate
Byla jsem mladá a nerozumná. Máma mi říkala, abych se pořádně rozhlížela. Nejdřív doleva a potom doprava.
Anna Řibřidová
Jak jsem se zasnoubila
Že přišlo jaro, jsem si všimla hned. Ženy začaly odhazovat svršky a muži se jim přestali dívat do očí. Některým začaly tikat biologické hodiny. Mně například ani budík nezazvoní.
Anna Řibřidová
Láska na první like
Můj spolužák ze základky Robin mě mlátil pravítkem o hodině češtiny do té doby, než jsem mu zkontrolovala diktát. Líbila se mu moje nejlepší kamarádka a mně se líbil jeho nejlepší kamarád.
Anna Řibřidová
Sebeláska u souseda
Probudila jsem se v 4:30 do krásného nového rána. Venku lilo jako z konve, ale to mě přeci nemohlo vůbec rozladit.
Anna Řibřidová
Sex managerka
Popíjím šampaňské. Mezi palec a ukazovák vezmu šťavnatou jahodu, která zbyla na dně skleničky, sklopím oči a smyslně se do ní zakousnu.
Anna Řibřidová
Valérie
Seděl jsem sám uprostřed toho pocitu nicoty. Sklenička. Já. Doutník a tma. A strach. Většina lidí má strach ze smrti. Taky mě dřív budil v noci. Držel mě kolem krku a já nemohl dýchat.
Anna Řibřidová
Nezodpovědná matka
Ví to o mně i reklama na facebooku. Jsem nezodpovědná matka. Nebo lépe řečeno, kdybych měla dítě, byla bych.
Anna Řibřidová
Kolik barev mají špagety?
Může na první pohled bezbarvé jídlo skrývat v sobě tisíc barev? Nebo je jen tím, čím ho vidíme? A není to tak v našem životě se vším? V našich vztazích, přesvědčeních, plánech...
Anna Řibřidová
Jak volná je volná živnost?
Fungují dnešní vztahy jako živnostenské oprávnění? Můžeme si otevřít volných živností, kolik chceme, nebo nám stačí jedna vázaná?
Anna Řibřidová
Bůh je mrkev
Bůh je mrkev. Aspoň to psali na nástěnce filosofické fakulty ještě před pár lety. Kdyby to viděl Nietzsche, zasmál by se.
předchozí | 1 2 | další |