Impresionistka

Pomalu pohupovala nohama nad řekou, která poklidně proplouvala mezi chaosem města. Občas se přiblížily labutě a občas se vedle nich usadil racek. Jeho křídla klouzala vzduchem a pak měkce dosedl na chodník.

Procházel se hrdě se vztyčenou hlavou po šedivých dlažebních kostkách, které byly vyhřáté od letního slunce. Zato ona klopila oči na vodní hladinu, ve které se odrážely zlatavé paprsky západu. Hlavou se jí honilo tolik myšlenek, ale ani jednu nedokázala zformulovat do smysluplné věty, a tak ho poslouchala a přikyvovala všemu, co vyprávěl, i když toho nebylo mnoho, za každým jeho slovem viděla víc, příběh. Ve chvílích trapného ticha zachraňovala situaci úsměvem a on ji pak zachránil tím, že mu spadla bota do Vltavy. Rozesmáli se oba. Racek kolem nich začal  radostně poskakovat. Bota zmizela někde na dně Vltavy, ale jim to ani trochu nevadilo.

V dálce se ozývala tlumená hudba, tóny kytary střídala slova, kterým ani jeden nerozuměl, ale celé nábřeží mělo najednou jinou atmosféru. A když zmizely poslední paprsky za obzorem Smíchova, vydali se obutí-neobutí ke svým domovům. Nebo si to alespoň mysleli. Hejno racků je ještě chvíli vyprovázelo a pak zmizeli v uličkách pod Vyšehradem. Chytil ji nesměle za ruku a ona ji pevně stiskla, protože se nikdy nechtěla pustit. Byla znovu jako malá holka. Víla s kouzelnou hůlkou. Mlčky vstoupili do baráku, ve kterém bylo slyšet meluzínu. A za zvuku vrzajících dveří překročili práh jeho bytu. Vešli na balkón a uviděli celou Prahu tak, jak ji neznali. Smělou, ale přitom tak bázlivou, se vší touhou, přáními a strachem v očích.

Taky měla strach, že ztratí i to, co ještě neměla. Ale pak strach nechala strachem a pozorovala nekonečně tmavou oblohu, kde dokázala poznat akorát velký vůz a padající hvězdu. Zavřela na chvíli oči a z celého srdce myslela na své přání. Posadil se znovu k ní a tentokrát ho vzala za ruku ona. Nevěděla, jestli tenhle večer ještě někdy zažije, jestli se budou držet za ruce, ale nevadilo jí to. Byla šťastná. Svět jí tentokrát nepřipadal šedivý, ale byl spíš plátnem s nekonečným počtem možností. Kdyby uměla malovat, věděla, co by namalovala. Černobílá skica, kterou dlouhou dobu nosila v hlavě, se stala obrazem z akvarel. Byla impresionistkou v jednadvacátém století. Zachytila kouzlo okamžiku. Pohladil ji po vlasech. Zamiloval se. Snad do jednoho letního večera. Snad do ní. Nevěděla. Pomalu usnula. Chvíli ji pozoroval, jak spí. Byla roztomilá. Přiznal si, že přišel čas, aby tu byl znovu pro někoho. Vytáhl z kapsy propisku. A lehce jí začal kreslit terč na dlaň. Zasáhla totiž jeho střed.