Valérie

Seděl jsem sám uprostřed toho pocitu nicoty. Sklenička. Já. Doutník a tma. A strach. Většina lidí má strach ze smrti. Taky mě dřív budil v noci. Držel mě kolem krku a já nemohl dýchat. 

Ale dneska se bojím už jen života. Toho, co si na mě přichystal. Zvedl jsem skleničku. Byla prázdná. Prohlížel jsem si, jak se světlo láme o její ostré hrany. Představoval jsem si obrázek z učebnice fyziky ze sedmé třídy, kde nás učili, jak se láme světlo, jaká barva má jakou frekvenci, jak rychle se šíří zvuk… Ale nikdo nás neučil, jakou rychlostí se šíří ticho a jak dlouho trvá tma. A proč se cítíme sami, i když je kolem nás spousta lidí. Za okny se slévala poblikávající světla Prahy v jednu velkou žlutou louži. Natáhl jsem ruku a mrštil pomyslný kamínek a čekal, až se objeví kola na hladině. Ani jedno. Můj imaginární kámen zmizel někde tam mezi panelákem a stanicí autobusu. Stal se taky součástí všednosti, na kterou už zítra zapomeneme. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všechno bylo dokonalé. Knihy vyrovnané do řad podle abecedy, skleničky vyleštěné a vystavené podle toho, jakou měly roli – pánské večery s doutníkem, dámské dýchánky, smuteční obřady, úspěšný byznys… Jen ty na večery ve dvou tu nějak chyběly. Vlastně jsem ani nevěděl, kdy bych je mohl položit na stůl a obřadně do nich nalít víno a pozvednout je. Pohlédnout na ni a pak cítit její sladký úsměv na svých rtech. Ale nikdy jsem ho necítil.

Pomalu jsem se propadal do křesla, propadal jsem se do svých myšlenek. Myslel jsem na Valérii. Přemýšlel jsem nad slovem láska, které člověka laská po jazyku a pak se odrazí od patra a propluje mezi rty a je pryč. Zkoušel jsem to slovo opakovat šeptem znovu a znovu. Láska. Láska. Láska. Byla pryč. Ztěžka jsem natáhl ruku směrem ke konferenčnímu stolku. Vytáhl jsem brýle z malého šedivého obalu a nasadil si je na nos. Hodiny ukazovaly půl dvanácté. Byl jsem vyčerpaný. Vzal jsem si do ruky knihu. Byl to jeden z mála mých životních rituálů, který mi zbyl. Přečíst každý den pár stránek. I když tahle kniha se vymykala… Většina knih, co jsem za život přečetl, radila, jak žít, jak být úspěšný, jak obchodovat na burze, jak být šťastný, dávaly rady, návody, postupy, pravidla, příkazy, zákazy. Tahle kniha byla jiná. Nebyla pro mě jen obyčejnou knihou, kterou si přečtete a založíte někam mezi ostatní a zbytek života se na ni bude prášit. Dostal jsem ji od Valérie. Ztráty a nálezy. Nevěděl jsem, jestli není o mně, jestli není o ní. O nás dvou. Přejížděl jsem prsty její matný modrý obal, vždycky jsem se zastavil na botách postavičky dívenky, které z obalu vystupovaly, a ptal jsem se sám sebe, kam jsem v životě došel ve svém věku. Otevřel jsem ji, a jako by stránky té knížky vyprávěly příběh Valérie. Dokázal jsem pozornost udržet u pár řádků a pak jsem se znovu začal propadat. Zazvonil telefon. Zpráva od mé oficiální ženy. Viktore, tak co tvoje děvky? Byla opilá. Střízlivou si ji už ani nepamatuji. Vypnul jsem telefon. Odpojil se od zbytku fiktivního světa, svých přátel a dalších lidí, kteří mě měli ve svých kontaktech. Jednou mi Valérie vyprávěla o tom, jak má ráda vůni poštovního papíru, jak jako malá nesnášela olizovat známky, protože měla tu pachuť na jazyku ještě celý den, ale že vždycky byla napnutá, jestli se její psaní vrátí, nebo dojde, a pak si představovala lidi na druhé straně, jak se budou chovat, až obálku od ní otevřou. Kniha mi ležela ještě v klíně, ale už jsem po ní přejížděl jen dlaní. Mám nápad. Vyskočil jsem z křesla. Zamířil jsem do své pracovny, pootvíral všechny šuplíky a začal vyhazovat papíry, smlouvy, desky a najednou se sterilní prostředí změnilo v chaos, ale já jsem cítil něco, čemu se říká život. Převrhl jsem stojan s propiskami, ty se rozkutálely všude a pak jsem to našel. Dopisní papír a obálky. Nepořádek na stole mi nedovolil k němu usednout. Vrátil jsem se zpátky do obývacího pokoje, ale nebylo to ono. Otevřel jsem francouzská okna na terasu. Položil jsem papír na parapet. Usadil se na něj, jako by tam odjakživa patřil. Praha mlčela. Jen sem tam si vzdychla. A já začal psát.Má překrásná Valérie,…

Pak jsem si prohrábl vlasy, co mi zbyly na hlavě. A pozoroval jsem, jak se v dáli objeví světelný záblesk od projíždějícího auta a zase zmizí. Najednou se mi to všechno slilo v jedno a přestal jsem rozeznávat, co je realita a co jsem si vytvořil v hlavě. Měl jsem položenou dlaň na dopisním papíře a ukazováček se dotýkal mé. Papír vlhnul. Na sobě jsem měl pořád košili z jednání a pracovní kalhoty. Jako gentleman jsem se ale rozhodně necítil, i když jsem znal veškerá pravidla etikety. Uměl jsem jíst jablko ve společnosti, pomoci dámě do kabátu, ale nejradši jsem trávil rána v posteli s čerstvým croissantem, který se rozdrobil všude kolem. Pak jsem si naslinil prst a snažil se posbírat alespoň drobečky z talíře, za tohle mě moje oficiální žena i moje současná partnerka nenáviděly, přišlo jim to nechutné. Vždycky vstaly z postele a pak se mnou půl dne nemluvily. Alespoň v něčem se shodly. Ale já jsem to miloval. Miloval jsem ten pocit víc než obě dohromady, takže mi to stálo za to. Přešla mě i únava. Zvedl jsem ruku s přilepeným papírem, pomalu ho sundal z dlaně a podíval se na něj. Mé překrásné Valérii,… a pod tím otisk mojí ruky. Uvědomil jsem si, že tohle říkalo mnohem víc než slova. Byl to můj dotek, můj obtisk, moje pohlazení. Nevěděl jsem, kde bydlí, ani jak se jmenuje příjmením, byla pro mě Valérií. Přehnul jsem papír na půl a pak zohýbal rohy. V ruce jsem držel první jarní vlaštovku. Pak jsem ji položil zlehka na vzduch a vítr s ní pohupoval nahoru a dolu, pak se stočila doprava a střemhlavým pádem zamířila k zemi. Zemská přitažlivost stejně vždycky vyhraje.