Najednou přede mnou stojí charismatický čtyřicátník. Přes bílou košili prosvítá dokonale vypracované tělo. Sleduje můj výstřih. Pak mi podává ruku: "John, marketing manager." "Anna, sex manager." Nevěří. Podávám mu vizitku. Znovu sleduje můj výstřih.
Moje nová práce? Ne. Jen si tak představuji scénu z firmy, která by zavedla dnešní švédský nápad hodinové pauzy na sex. A mě by vybrali na pozici sex managerky. Někdo by to přeci musel řídit. 12:00 rozesílám pozvánku k události "Pauza na sex". V příloze samozřejmě posílám doporučený dresscode. Přijde mi to vzrušující pozice. Mám přímo pocit misionářky, která dělá něco pro lepší budoucnost lidstva. Určitě se podaří zvýšit porodnost v naprosto neplodné společnosti.
Po měsíci. Jediný, kdo pravidelně využívá pauzy na sex, je ředitel a sekretářka, a jak se ukázalo, ti už to dělali i před tím. Jako nováček projevila zájem akorát Pamela z trvale udržitelného rozvoje, takže ředitel svolil, že se může přidat. Musí přeci držet tradici švédské trojky. Jsem znechucena. Myslela jsem na blaho lidstva a oni mysleli jen své blaho. Později jsem zjistila, že ředitel zajistil trvale udržitelný rozvoj celé vesnice.
Kupuji si první letenku do Ameriky. Tam je nebe modřejší a pes štěká wof wof. Všechny firmy mě samozřejmě hned chtějí. Nastupuji tam, kde nejvíc platí, prý se to v Americe tak dělá. Chci být nejvíc americká. Nastupuji na pozici senior specialisty v oblasti benefitů pro ženy. Matka Tereza po druhé. Vyvěšuji si americkou vlajku na stěnu své prosklené kanceláře. Zvoní telefon. Můj první americký telefon, tak k tomu si musím hodit nohy na stůl. "Vaše výzva bude oddálit reprodukční věk žen na 35 let. Máte na starosti program firemních benefitů zmrazení vajíček." Než se zhroutím pod stůl, zatočím se ještě dvakrát v tom bezva křesle na kolečkách.
Nemůžeme řídit všechno, naše touhy ani biologické hodiny. Možná bychom se měli vydat někam mezi soby, abychom pochopili, že nezáleží, jestli je sob v Americe nebo ve Švédsku, když na něj přijde říje, neřídí se pauzou na sex.
Sex managerka
Další články blogera
Anna Řibřidová
Tichá přání
Měl jsem jich hodně. Každou chvílí nějaké. I teď jsem měl jedno tiché přání. Ale když jsem ho šeptal větru, odnesl ho, a proto se asi nikdy nesplnilo. Nebo se možná splnilo tam, kam ho vítr odfoukl.
Další články z rubriky Společnost
Jiří Kačír
V USA je standard jen 10 dní dovolené ročně a ne každá firma nabízí volno o všech svátcích
V posledních letech jsem se několikrát zajímal o možnostech práce v USA. Na toto téma jsem četl řadu názorů a článků, realita pracovních podmínek v této zemi mi trochu vzala iluze.
Jindřich Kubánek
Zkreslené vidění - Návod k použití
Každý si myslí, že mozek má a že ho používat umí. Přesto stačí, když ztratí klíč od bytu nebo založí kamsi brýle, aby vše ztratilo smysl a začala panika a zoufalství.
Veronika Valíková Šubová
Takže Velký pátek
Čtu radostné ódy na Velký pátek a trochu mi trnou zuby. Tedy stručně: na Velký pátek předhodila jedna náboženská parta vrchnosti nepohodlného proroka inovující party a okupační mocnost ho na nátlak jeho souvěrců nechala popravit.
Rudolf Pekař
Velikonoce nebo svátky jara a tolerance?
Připomínka jara nám přináší příjemné počasí, kvetoucí zahrady a zároveň i změnu názvu Velikonoc na Jarní svátky či Svátky jara. Jaký to má důvod?
Vlastík Fürst
Velkopáteční zastavení může prospět i ateistům
Velký pátek není v naší zemi svátkem moc dlouho. Volný den máme až od roku 2016. Otázkou je, jak s tímto volnem naložíme. Můžeme vyrazit na nákupy či za zábavou, nebo je možné se rozhodnout, že ho budeme „slavit“.