Nic nefunguje. Elektronický výdej lístků. Pořadová čísla. Světelné tabule. Sedím na živnostenském úřadě, abych si obnovila živnost, a jediné, co si zatím obnovuji, je logické myšlení, protože tu nic nefunguje, žádný systém. Nikdo neví, jestli je již někdo uvnitř. Nikdo ani neví, jestli z těch dveří někdo vyjde. Přijde mi to jako partnerský vztah. Nikdy ve skutečnosti nevíme, kdo byl tím před námi, ale ani nevíme, jestli nebude někdo společně s námi v těch dveřích.
Vcházím do dveří a nejsem tam sama, ale jsme tam jeden na jednoho. Vytahuji malý papírek s živnostmi, které bych ráda volně vykonávala. Diktuji. Milý pán vedle mě se na mě usměje a já se úřednice ptám, jestli už nikam nemusím a stačí mi jednotný registrační formulář. Odpověď zní ANO. O pár dní později zjišťuji, že mě na sociálku přihlásili úplně někam jinam a na zdravotní pojišťovnu ani nic neposlali. Nemáme spolu dobrý vztah.
Chováme se k sobě tak i v partnerských vztazích? Odsouhlasíme něco, o čem nerozhodujeme? Přemýšlím nad tím a zjišťuji, že spousta mužů a žen si otvírá ráda volnou živnost. Kdykoliv ji mohou otevřít, ale kdykoliv taky zavřít. Na tom není nic špatného. Ale jsou mezi nimi i ti, kterým jedna volná živnost nestačí. Reklama svého ega je málo. Je třeba přidat trochu obchodu a služeb a završit to poradenskou činností. Ta vynáší nejvíc.
Odcházím. Jednotnému registračnímu formuláři nevěřím. Není to jeden na jednoho, a proto nefunguje. Možná ti, co mají volnou živnost, nejsou tak špatní. Možná jsou lepší než ti s vázanou, kteří mají k tomu pět volných. A možná je čas si uvědomit, že muži nejsou formulář, kde vyplníme předem daná prázdná pole. Jsou to milovníci svobody a volnosti. Každý z nich má svůj formulář a je jedno, jestli živnost bude volná nebo vázaná. Když chceme, vyplňme ho. Když ne, udělejme z něj vlaštovku a pošleme ho o dům dál.