Stresem z povinné maturity z matematiky trpí dnes již děti na základní škole. Při tom k tomu nemají žádný opodstatněný důvod. Povinnou maturitu z češtiny udělali také téměř všichni a přitom, kdo dneska umí česky?
Když včera na Václavském náměstí přistoupil do tramvaje telefonující pán, říkala jsem si, že ten by dnešní maturitu zvládnul levou zadní jak z češtiny, tak z matematiky, zvláště pak z deskriptivní geometrie. Podezřívala jsem ho, že má u sebe pořád trojúhelník s ryskou a pravítko, aby mohl rýsovat kosočtverce. „Takovou p*******, co jsi včera vymyslela! To je úplně na p***. Chápeš? Fakt p*******… Tak jo, zlato, odpoledne jsem u tebe.“ Viděla jsem to na kosočtverec ABCD, EFGH a asi ještě další tři. Takový něžný rozhovor jsem už dlouho neslyšela.
Abych si té něžné atmosféry užila asi i já, tak si pán za jízdy otevřel plechovku s pivem a celou mě ohodil pěnou. Nic jsou raději neříkala, nechtěla jsem být kosočtvercem. Zamyslela jsem se, jak by vypadalo asi naše nedělní ráno a nevím, jestli bych byla nadšená, kdyby mě po ránu poplácal po zadku s láskyplnými slovy: „Nazdar, ty stará p***.“ Ale pak jsem si uvědomila, že pánovi asi celou dobu křivdím. Možná to byl jazykovědec a znal původ slova p***, které do Čech přinesly napoleonské války. Za dnešní nadávkou stálo totiž francouzské le petit chat, tedy malá kočička. A tak kdyby vynechal to slovo stará, bylo by to hezké ráno.
Když mi bylo patnáct, tak jsem ale moc hezká rána neměla, byla jsem náročná. Hlavně gramaticky. Zpráva: Krásné dobré ráno tolik se mi líbýš... mi vždycky dokázala zkazit celý den. Občas mě chtěl taky vydět a jindy si na mně vzpoměl. Ten, kluk neměl cit pro jazyk, ale pro mě ho měl velký. Dneska jsem tak konstatovala, že bych byla vděčná za libíš se mi i s tvrdým.
A tak když mě ráno probudil telefon od kamaráda žijícího na druhé straně zeměkoule, který neumí skloňovat dodnes slovo dva, shoda podmětu s přísudkem je pro něj cizí slovo, já byla více než vděčná. Hned ve druhé větě mi nabídl sňatek. Budeme mít kuchyň o 130 m2. Budeme žít na samotě. Budeme chodit do luxusních restaurací. Koupí mi auto a taky loď. Nebudu pracovat více než 2 hodiny denně, prý to déle není zdravé. Viděla jsem šťastnou budoucnost. Taky mi koupí dvě osly. Jednomu by prý bylo smutno, četl to na internetu. A dál mi koupí krůty a slepice, abychom měli čerstvá vajíčka každý den. Když se někdy mezi oslem a krůtami zmínil, kolik toho vypil, a já se rozhlédla po své kuchyni o 10 m2, bylo mi jasné, že si pro vajíčka budu chodit i dál do Alberta.
Cestou na nákup jsem si říkala, že přece nejsem tak náročná, že bych chtěla jen někoho, kdo bude vědět, že ve slově miluji tě, se píší obě i měkká, že dneska slova p*** neznamená malá kočička. Nakonec ani toho prince na bílém koni nepotřebuju. Stačí mi, když si dobije Lítačku a když bude v práci dostávat stravenky. Koupila jsem 10 vajec a Blesk pro ženy, abych byla zase o něco chytřejší, slibovali mi, že mi prozradí 15 signálů, po kterých poznám, že jsem našla toho pravého. Do třináctého bodu jsem měla naději, že se vdám celkem rychle, plus minus to splňoval každý, ale ve 13. bodě: „Váš životní partner ví, že i když jeho potencionální tchyně není jeho krevní skupina a váš bratr je prostě někde úplně jinde, akceptuje je, protože VY je milujete takové, jací jsou. Nemusí si hrát na přetvářku, prostě ví, že jsou vaší součástí,“ jsem teprve pochopila, proč mi máma jako malé říkala, když jsem se rozmlátila na kole, ono se to zahojí, než se vdáš. Jizvy mám pořád. Věděla, že šance, že si mě někdo vezme s mojí rodinou, je limita blížící se nule.
